Cesta na sever
Jednalo se o první delší potulku po zimě, korona pandemii a vlastně nějaký delší pohyb od mého návratu z přechodu Turecka loni na podzim. Měsíce uběhly, kila přibyla a nový projekt tu je co nevidět. Měl jsem před sebou první ostrý test, jak tělo zvládne zápřah. Rozhodl jsem se vyrazit z domova na nejsevernější místo ČR, které je vzdálené kolem 180 km.
Nebudu tu psát, kudy jsem přesně šel, kdy a kde jsem dělal přestávky. To nezajímá ani mě a pochybuji, že to bude zajímat někoho jiného. Ale spíš se zaměřím na určité postřehy a pozitivna, které mě konkrétně tyto potulky dávají. A něco z toho může být užitečné třeba právě pro vás na vaší vlastní cestě.
Paradoxem je, že lidské tělo vlastně funguje mnohem lépe mimo komfort domova. Pro mě osobně je mnohem těžší doma ráno vstát, obléknout se a jít se projít. Byť jen na 5 – 10 km. Na druhou stranu na potulce není nic jiného na výběr (teplá postel, nástrahy ledničky, kávy, sprchy, emaily a milionu dalších lepších činností od gaučingu až po mytí nádobí). Na potulce musím vstát, složit stan, zabalit věci (já ještě seberu minimálně 7 odpadků v rámci projektu Úklidem k úspěchu) a vyrazit zase o kus dál.
Těžko se doma donutím každý den, třeba týden v kuse, chodit 50 km. I když mám veškerý komfort sprchy, postele a jídla. Na potulce vidím, jak na jednu stranu dokáže tělo rychle přepnout do úplně jiného nastavení. Přestane mít přehnané nároky a bohatě stačí jen dostatek vody, plný žaludek, udržování těla v teple a pohodě a samozřejmě vhodné místo na přespáni (čtyři základní životní potřeby v praxi).
Všechno ostatní najednou není tak důležité. Když neodpovím na emaily dva tři dny, rohlíky nezlevní. Pokud nečtu zprávy, hold se nedozvím, kolik lidí se ten den zabilo na silnicích, kvůli čemu se hádali v parlamentu a že se zdražují životní náklady. Většina z toho, co je dneska ve zprávách za rok nebude mít žádný význam a nic moc neovlivní (kromě našeho myšlení a strachu).
Já mám tyto potulky jako takovou formu meditace. Stíhám věci, na které jinak nemám moc času, nebo se mi do nich v domácím prostředí prostě nechce. Poslouchám audio knížky, podcasty a na pozadí toho všeho ujdu velký počet kilometrů a ještě navštívím spoustu nových míst. Zároveň u toho měním stravovací návyky (jednoduše se tolik nepřežírám, ale naopak jím střídmě a vícekrát za den).
Dohromady jsem zdolal 266 km za pět dní pochodu. Průměrná rychlost 5,51 km/hod. Spal jsem na pěti různých místech (2x autobusová a 3x vlaková zastávka – není nad to si postavit stan ještě pod střechou).
Poslechl jsem si téměř tři audio knížky:
- Třicet let pod přísahou (Robert Šlachta)
- Jak na sítě (Michelle Losekoot & Eliška Vyhnánková)
- Síla zvyku (Charles Duhigg) – zatím asi první dvě hodiny.
Poslech knížek prokládám podcasty na různá témata s různými lidmi (Mladý Podnikatel, Travel Bible, Buduj značku, Host Lucie Výborné, Deep Talks, Proti Proudu, Leap Makers, atd.).
Zároveň se rád zastavím v lokálních restauracích a kavárnách, kde si dám něco dobrého. Dobroty já mohu a když je nemohu udělat sám nebo nemám po ruce přítelkyni, nechám se snadno přemluvit výběrem v menu (hold na síle vůle, co se týče žrádla, budu muset ještě dost zapracovat).
Tato potulka mě utvrdila v několika věcech (a na některých budu muset ještě pracovat):
- Přestat myslet na to nejhorší nebo špatné (bát se???)
Je to většinou zkraje, kdy ještě nejsem tak unavený. Postavím stan, ulehnu a děsím se každého zvuku, kroků, hlasů a říkám si, co se všechno může stát. A přitom 90 % z toho, čeho se bojíme, se nikdy v životě nestane.
Po několik dnech se naštěstí vše uklidní, postavím stan, lehnu a spím.
- Nákup druhé power banky a lepšího adaptéru
Power bankou dobíjím dva telefony (jeden na audio poslech) a na druhém jedou Mapy.cz, další aplikace, internet. Spotřeba je velká.
Čas od času se musím někde zastavit, hledat zásuvku, tam si sednout a dobíjet (hospoda, benzinová pumpa). Logicky si tam musím něco dát (i když zrovna nic nechci). To se mi teď stalo několikrát. Zašil jsem se na hodinu do hospody, abych si dobil elektroniku a přitom bylo venku krásně a mohl jsem sedět třeba v parku nebo na náměstí.
Hned po návratu jsem si objednal druhou power banku a ještě rychlý adaptér na dobíjení (slibovali). Tím pádem teď už sebe budu mít energie asi na 5 dní v necelém jednom kilogramu zdroje. Pokud si to spočítám, tak se mi náklady vrátí asi tak za 10 dní potulování.
Jde o to udělat ten krok. Nekoukat na peníze (myslím tím větší výdaj teď), ale na dlouhodobou užitečnost. V běžném životě to je se spoustou věcí. Lidi si třeba kupují každé ráno kafe za 25 kaček, místo toho, aby si za 350 Kč koupili termo hrnek a dobrou kávu. Návratnost za půlku měsíce, káva je lepší, vydrží déle teplá a ještě nevytváříme zbytečně odpad navíc v podobě kelímků.
- Šíleně likviduji boty
Začínám uvažovat, že bych si našel nějakého sponzora. Protože na správné obuvi, zejména při takovém koníčku, se rozhodně nemá šetřit. Sice při nákupu využívám např. cashbackový portál, affiliate marketing a ještě platím kreditkou, ale pořád to je kolem dvou tisíc za měsíc, dva měsíce. Životnost bot je kolem 2 – 3 tisíc km a ty podmínky, které zažívají se mnou to ještě o něco snižují…
- Měsíčková indulona je univerzální
Vlk neboli opruzeniny je podobně jako puchýře dost nepříjemné. A pokud jdete delší trasu s batohem, potíte se. Pořád vám teče pod do žlábku a to je vlastně voda s krystalky soli. To se dře až rozedře. Už roky používám měsíčkovou indulonu, kterou se několikrát denně promáznu (někdy i po dvou hodinách, když jsou vedra). Funguje perfektně. Spolu s nastavením mysli, že vlastně dávám tělu něco na pomoc a uklidnění to je levná a praktická věc.
Zapomněl jsem si vzít opalovací krém, takže po 9 hodinách, kdy slunce svítí na krk, může dojít ke spáleninám. Předešel jsem tomu indulonou. Máznul jsem to ráno, přes den a večer. Vše ok. Bez bolesti a ještě opálený.
- Každý den je nová kapitola
Je úplně jedno, co se stalo včera, teď je teď a dnes je dnes. V noci jsem si odpočinul, zabalím věci a vyrazím dál. Nebudu se vracet k tomu, jestli mě včera něco štvalo nebo se nedařilo. Mám před sebou celý nový den, kde jenom já určuju, jak to bude.
Hodně mi to připomíná práci v gastru. Tam druhý den taky vůbec nezáleželo, že někdo něco rozbil, kuchař udělal špatně propečený steak nebo uprostřed večera došla Cola. Udělá se tlustá čára a začne nanovo.
Vždy je v našich silách, abychom si den udělali nějak hezký. Já třeba po mém večerním incidentu s postarším párem zašel ve Šluknově do pekárny, měl jsem pořád za zády vlastního baristu a před sebou snídaňový bufet, kde jsem si mohl dát úplně vše, co jsem chtěl.
- Limity jsou pouze v našich hlavách
Naše chování je ovlivněno tím, co říkají lidi kolem nás. A nemusí to být přímo ti, co s nimi bydlíme, ale samozřejmě i ti, co je třeba sledujeme na sociálních sítích. Každá mince má dvě strany a sami si uvědomte, jak vznikají třeba fotky na FB nebo Instagram. Kolikrát to není na první, pátou, ani desátou dobrou. Dřív vychladne jídlo, rozpustí se zmrzlinový pohár nebo rozteče čokoládový dort, než bude fotka dokonalá. A přesně tak se tváří i spousty profilů. Inzerují dokonalost, ale ono to tak ve skutečnosti není. Pokud se přestaneme nechat ovládat reklamami, děsit zpravodajstvím a nerolovat denně několik stovek metrů nebo kilometrů na obrazovce mobilu, můžeme si život zlepšit.
Potulka to byla zajímavá. Za těch pět dní jsem zažil od každého něco. Úmorná vedra, příjemný větřík, šílený slejvák s bouřkou, legitimovali mě policajti, navštívil jsem přes 100 krásných míst, ušel velkou dávku km, hodně toho naposlouchal, atd.
Pořád tomu ale chyběla nějaká třešnička. Co by té potulce dalo příběh nebo jedinečnost. Nic speciálního mě nenapadalo až do chvíle mého příchodu na nejsevernější místo ČR. Takže po celkových 190 našlapaných kilometrech jsem se postaral o nejseverněji položený kabel v České republice. Potulka dostlala příběh a nastal čas vyrazit domů.
Jak se plánuje, tak situace mění. Na chodidle se mi udělal puchýř, který i po propíchnutí stále znepříjemňoval chůzi. Na druhém chodidle se začalo rýsovat něco podobného. No, do jednoho metru jsou cca dva kroky. Tak si spočítejte, kolikrát to zabolí, když se jde 50 až 60 km.
Po 266 km jsem přehodnotil situaci a vyrazil na první vlak domů. Nakoupil jsem si věci na hovězí vývar a doma udělal poctivých 9 litrů.
Zrovna na tomto příkladu je vidět špatné myšlení lidí. Hovězí kližka stála 140 Kč za kilo. Koupil jsem si kilo a půl + ještě půl kila kuřecích jater. Do toho celer, mrkev, petržel, bylinky, koření. Celkové náklady kolem 350 Kč. Většinu lidí ale zastaví cena za maso. Prostě si to nekoupí a přehodnotí plány vaření. To je problém! Pokud si vaříte, je úplně zbytečné koukat na ceny. Všude to je plus mínus stejné. Já si za cca 350 Kč udělal 9 litrů hustého hovězího vývaru s játrovými knedlíčky. Jedna porce (cca 300 ml) vyjde na 11,5 Kč. Mám plnohodnotné jídlo na 3 dny. Kolik bych asi zaplatil, kdyby mě odradila cena masa a koupil si raději bagetu na večer, salám a pečivo, párky, atd. Za tři dny mnohem víc.
To jen na úplný závěr takové zamyšlení o chytrém využívání peněz v životě. Protože ceny potravin je jen kapka v moři z toho, o čem si myslíme, že to je drahé. Ve skutečnosti to je pravý opak, my se zbytečně ženeme za penězi a mezi prsty nám ubíhá život.
Přeji hodně štěstí na vašich vlastních potulkách.
