Předčasný porod

O miminkách, která se vejdou do dlaně, jsem v minulosti četla několik článků. Povětšinou se k nám dostane informace, že se někde ať už v Česku, v USA nebo jinde na světě, podařilo doslova vypiplat extrémně nedonošené miminko vážící 500 g i méně. Nikdy by mne nenapadlo, že tohle může potkat zrovna nás.

Bylo to moje 3. těhotenství. Po 2 zamlklých těhotenství, které skončili hned v prvním trimestru jsme se radovali, že jsem se konečně dostala za první screening. Dle screeningu dopadlo vše dobře. Týdny utíkaly jako voda v potoce a já si od počátku užívala nevolností a příšerné únavy. I druhý screening ve 20 tt dopadl dobře. Už jsem cítila i první pohyby. Malej se v bříšku hodně hýbal a s každým dnem to bylo pocitově znát víc a víc. Párkrát mě i v noci nenechal usnout jaké tam musel dělat kotrmelce. Řeknu vám, že cítit v bříšku miminko bylo něco úžasného.

Koncem května ale přišlo i první tvrdnutí břicha. Břicho mi najednou ztěžklo a ztuhlo jako by z něho byl najednou kámen. V tomto tt je to celkem běžný jev. Jelikož to nebylo časté, stalo se to jen jednou za den, tak jsem tomu pozornost nevěnovala. Až posledního května se tvrdnutí stupňovalo. Ráno a během dne to bylo celkem slabé, ale v pozdních odpoledních hodinách se tvrdnutí začalo stupňovat. Malého jsem v bříšku stále cítila jak se hýbe, přesto jsem znejistila. Na jednu stranu jsem nechtěla jet zbytečně do nemocnice a být za hysterku, která se až moc sleduje, na druhou stranu jsem chtěla být zkontrolována a ujištěna, že je vše v pořádku. Jenže tvrdnutí se začalo stupňovat a já si nakonec řekla, že radši pojedu 30x zbytečně než jednou pozdě. A tak jsem se začala chystat do nemocnice. Říkala jsem si, že mi určitě dají na tvrdnutí magnesium a že to bude dobré a za hodinu či dvě budu zase doma.

Doma jsem si ještě došla na WC a bum – vypadl ze mě kus hlenu. Myslela jsem si, že to je normální, ale jak mi bylo později v porodnici oznámeno – byla to hlenová zátka. Pan doktor mi oznámil, že se mu můj stav nelíbí a že to vypadá na předčasný porod. Nechal mi napíchnout kapačku na zastavení a sestřička mi píchnula první dávku kortikoidů na urychlení dozrání plic miminka. Jelikož kolínská nemocnice nemá neonatologii, byl mi zajištěn transport RZS do zemské porodnice u Apolináře v Praze.

Bylo něco málo po půlnoci, kdy mě přijali přímo na porodní sál. Tenkrát jsem si říkala, co tam budu dělat, vždyť mám 4 měsíce do porodu!… Neměla jsem sílu, odvahu a ani náladu pokládat doktorům otázky. Možná to byl i šok, možná jsem prostě nechtěla slyšet pravdu. Od doktorů jsem si vyslechla co a jak a s postupem souhlasila. Ležela jsem na porodním boxu, kapačka napíchnutá, srdce mi tlouklo až jsem ho cítila v krku. Neodvážila jsem se na nic ptát. V puse jsem měla jakoby hořko. Byla jsem přesně 22+2. Nízký týden těhotenství – šedá zóna. Když teď porodím, malý to s největší pravděpodobností nepřežije. Přemlouvala jsem malého, aby v bříšku ještě vydržel. Za tu dobu co jsem ležela na porodním boxu se narodily 3 miminka. Bylo to krásné slyšet pláč miminka, ale zároveň pro mne velmi smutné. Nevěděla jsem jak to dopadne s naším broučkem. Ta noc byla nekonečná.

Konečně tvrdnutí břicha ustálo. Bylo ráno. Uf, přečkala jsem noc. Asi tak v 10 h dopoledne mě převezli z porodního boxu na pokoj na oddělení rizikového těhotenství. Během dne jsem měla vyšetření i ultrazvuk. Stav: bez hlenové zátky, na 3-4 prsty otevřená, plodová voda neodtéká. Pro následující hodiny, dny jsem musela jen ležet a ležet. Sestry se o mě moc hezky staraly. Byla jsem stále na kapačce a dostávala jsem stále kortikoidy na dozrání plic miminka.

Změna nastala až ve středu 3.6. večer, kdy jsem začala trochu špinit. Dle vyšetření jsem měla vše beze změny, váhový odhad miminka 620 g. Dobrala jsem celou dávku potřebných kortikoidů a čekalo se co se bude dál dít.

Následující den čtvrtek 4.6.2020 byla po 7 h malá vizita. To jsem se cítila ještě dobře. V 9 h pak byla velká vizita. Doktoři zmiňovali cerkláž, která by mi mohla pomoci, ale vzhledem k tomu, že jsem měla porod na spadnutí, tak do mě nechtěli nijak zasahovat.

Po velké vizitě jsem začala mít opět tvrdnutí břicha. Opět se to stupňovalo. Do toho jsem začala špinit. Bylo 9:45 a sestry volaly na porodní sál a na neonatologii a během chvilky mne převáželi na porodní box. Na boxu jsem si poležela asi tak 15 minut a užívala jsem si opravdové kontrakce a porodní bolesti. Měla jsem rodit přirozeně – konec pánevní. Během té doby mě ještě paní doktorka kontrolovala ultrazvukem. Na monitoru se jí ukázalo cosi, co se jí vůbec nelíbilo. Začala jsem i krvácet, ale to už mě vezli na sál na akutní císařský řez. Najednou jsem ležela na operačním stole, kolem plno lidí a světel a já se celá třásla – zimou, stresem a hlavně strachem o malého…

Probrala jsem se z narkózy a ležela na JIP, napojená na čidlech. Každý pohyb mě zabolel. Ležela jsem a byla jsem příšerně unavená. Sester jsem se ptala jak to dopadlo, co moje miminko, ale bohužel žádná nic nevěděla. Byl to hrozný pocit. Po porodu, miminko nemám ani v břiše, ani vedle sebe a nevěděla jsem jak na tom je. Psala jsem přítelovi. Ten hned, jak mě vezli na sál, vyrazil za mnou do nemocnice. V tu dobu co jsem se probrala už byl v porodnici a mluvil s lékaři ohledně malého. Mohl se na něho jít podívat a tak udělal první fotky, které mi poslal a napsal: je stabilizovaný a váží 610 g. Byla jsem ráda, že žije, ale ten strach z toho co bude byl hrozný. Po nějaké době za mnou přišel doktor a vše mi ohledně stavu malého vysvětlil. Za nedlouhou přišla i laktační sestřička, která mi vysvětlila vše ohledně stimulace prsou, odsávání a odebrání prvních kapiček mleziva, které je pro miminko hodně důležité.

Následující den asi kolem 10h dopoledne jsem poprvé po operaci vstala. Bolest to byla příšerná. Měla jsem nutkání jít skloněná. Když jsem se narovnala břicho mě začalo tahat a bolet. Myslela jsem, že se mi stehy potrhají a jizva rozpárá. Následovala hygiena, sprcha a přesun na pokoj. Umístili mě na pokoji pro ženy po zákrocích, nikoliv na oddělení šestinedělí. Za to jsem byla moc vděčná.

Bylo odpoledne a přítel přijel za námi na návštěvu. Vyrazili jsme na oddělení Neonatologie JIRP, kde byl náš brouček v inkubátoru. Když jsem ho poprvé viděla byla jsem neskutečně moc šťastná, že miminko žije, ale taky jsem se příšerně bála z toho co bude dál a jak to dopadne. Malej nás asi slyšel, jak jsem si povídali a začal plakat. Najednou mu tam všechno začalo pípat a houkat a seběhly se k němu sestřičky i doktoři. Nevěděli jsme co se děje. Doktoři nás upozornili, že první 3 dny jsou rozhodující. Bylo mi ho hrozně moc líto. Přítel mě po chvilce radši odvezl.

Ve mě se to začalo všechno prát. S malým to bylo 50:50. Říkala jsem si co by se stalo kdybych…, co jsem měla udělat líp, aby malej v bříšku vydržel déle. Padl na mě splín. Naštěstí jsem si uvědomila, že Pepíček mě potřebuje. Potřebuje mámu, která ho bude podporovat, která bude pozitivní, která ho bude motivovat a která mu dá mateřské mlíčko, jelikož to je pro něho hodně důležité. Řekla jsem si, žádné co by kdyby, žádné negativní myšlení ani žádný stres. To nikdy nikomu nepomohlo.

Začala jsem stimulovat prsa a odsávat MM (mateřské mléko). Byl to boj. Uplynulo 5 dní než se mi podařilo něco málo odsát. Naštěstí Pepíček moje MM trávil velmi dobře a po několika dnech dostával mlíčko jen ode mě.

Dny utíkaly a s Pepíčkem to bylo jak na houpačce. První 3 dny byl na podpoře dýchání na tvz. CPAP, jelikož malej po porodu sám dýchal. Po 3 dnech ale začal mít více nestabilit a tak ho museli napojit na plicní ventilátor. Na něm byl poměrně dlouhou dobu. Naštěstí mu to plíce nijak nepoškodilo. Malej prodělal nějaké infekce, měl výrazně otevřenou dučej na srdíčku, která se mu po porodu nezaklopila. Měl nitrožilní katetr, musel dostat několik krevních transfúzí a na infekce měl antibiotika.

První klokánkování bylo 12 dní od porodu. Neskutečně moc jsem si to užívala a věřím že i on. Po 12ti dnech otevřel první oko, ob dva dny později otevřel i druhé oko. Každé klokánkování s ním jsem si moc užívala. Někdy jsem klokánkovala hodinu a půl, jindy 3 hodiny, někdy jednou denně, jindy dvakrát denně, zkrátka dle jeho zdravotního stavu.

Následující dny ho zase trápila dučej na srdíčku, ale dostal na to lék. Když mu byly 4 týdny dučej se mu malinko zaklopila. Lék mu postupně ubírali a s přibývajícími týdny na světě se mu sama od sebe začala uzavírat. Dne 11.7. byl naposledy na plicní ventilaci a od té doby zase na podpoře dýchání CPAP.

Po 2 měsících pobytu na JIRP byl přesun na JIP, kde byl týden a poté následoval přesun na intermediální péči (IMP). O 2 dny později přešel na podporu dýchání vapotherm. Na IMP jsem se učila kojení a péči o Pepíčka. Uplynul nějaký čas a 3.9. jsem se stěhovala na pokoj do nemocnice. Malého jsem dostala k sobě na pokoj po 2 dnech, kdy ho sundali z podpory dýchání a od té doby dýchal úplně sám a zbavil se tak posledních hadiček.

Musím říct, že ač byl narozen v šedé zóně (22+6 tt) s váhou 610 g a délkou 30 cm, tak to všechno zvládl bez větších komplikací. Domů šel po 104 dnech pobytu u Apolináře s váhou 2385 g a délkou 46 cm, bez podpory dýchání a částečně kojen.

Slovy se nedá vyjádřit vděčnost lékařům, sestřičkám a ostatním z personálu porodnice, ale také Nedoklubku. Díky této organizaci jsem obdržela materiály, informace a příběhy, které mě i mého muže motivovali a drželi v naději. Všem jsme moc vděčni za život našeho Pepíčka.

Co jsme přišli domů, tak pokoj od doktorů nemáme. Jezdíme na kontroly do rizikové poradny pro nedonošeňátka, chodíme pravidelně k dětské doktorce, na rehabilitace, byli jsme na kontrole kyčlí, srdíčka i mozku a ještě nás čeká neurologie. Je to hodně ježdění po doktorech, ale náš kulíšek nám za to stojí.

Na poslední kontrole 6.1.2021 vážil 5410 g a měřil 61 cm, a to mu bylo 7 měsíců biologického věku, 3 měsíce korigovaného věku.

Pepíček je zdráv, cvičíme s ním, pase koníčky, brouká si, objevil ručičky a tak má potřebu je mít nejlépe všechny v pusince. Rád se chová a tak s ním chodíme po bytě a ukazujeme mu, kde co máme. Na procházkách v kočárku spinká a nevadí mu ani auto. Jakmile se dá do autosedačky a auto se rozjede, tak Pepík usne a spí celou cestu. Je to kontaktní miminko.

Jajda